Ahoj kamarádi,
možná už víte, že jedním ze základních principů Montessori pedagogiky je fakt, že dítě nemá být superlativně chváleno jako například: `Kryštůfek je nejšikovnější na světě`, ale spíš se má zhodnotit realistickým popsáním situace, tedy místo: `Kryštůfek nakreslil krásné jablíčko` použít `Kryštůfek nakreslil jablíčko`. Ještě lepší je se předtím, než zhodnotíme že je to jablko, zeptat dítěte co tedy podle sebe nakreslilo a pak zopakovat jeho odpověď. Samozřejmě se to dá říct s nadšením v hlase, mírně zatleskat, ale hlavní myšlenka je taková, že pochvala od okolí nemá být motivací k vykonávání dané činnosti.
Můj malý pomocníček šikula :)
Nevím jak Vám, ale mě tedy přijde tento styl pochval takový chladný a strohý. Možná jako zasloužilá matka už budu rezistentní, ale Kryštůfek je můj prvorozený a já mám obrovskou radost z každého jeho úspěchu, nového slova atd. A dávám mu to najevo samozřejmě - jeden z důvodů proč opravdu nikdy nemůžeme být 100% montessoriáni, protože tohle asi odblokovat nedokážu, není to moje povaha :) Doufám, že ty věci kterými mě těší nedělá jenom proto abych mu tleskala a říkala jak je šikovný, většinou stejně když ho aktivita nebaví tak prostě odejde (většinou středem přes danou pomůcku aby dal jasně najevo svůj názor :P ) nezávisle na tom jestli ho za splnění pochválím nebo ne.
Jak to máte s pochvalami dětí Vy? Prožíváte úspěchy, nebo se dokážete oprostit a objektivně zhodnotit ?
Žádné komentáře:
Okomentovat