dnes vám přiblížím jak to u nás funguje a proč jsme vlastně v tom montessori jenom jednou nohou :)
Základní myšlenkou pedagogiky Marie Montessori je podpora dítěte v jeho samostatném rozvoji, jeho vlastním tempem - dítě se učí proto, že se učit chce, v duchu hesla „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“
Je to hodně o důvěře v to, že dítě samo ví co je pro něj správné, že dospělý je spíše průvodcem a společníkem, než učitelem v tradičním slova smyslu. Zároveň se také hodně dbá na to aby pochvaly a uznání nebyly superlativní, ale spíše konstatují úspěch. Důležitým pilířem je také nenapomínání a absence trestů.
Předchozí odstavec je schválně označen kurzívou - jsou to totiž aspekty montessori pedagogiky, které až tak nedodržujeme, proto o sobě nemůžu říct že jsem průvodcem svého dítěte na jeho montessori cestě životem.
Souhlasím s tím, že dítěti se má pomoct v jeho samostatném rozvoji, respektovat jeho tempo a nehrotit to že třeba v 9m ještě nesedí a podobně. Důležité v tomto smyslu pro mě je to, že nechám prcka vyzkoušet spoustu věcí, i těch ne úplně bezpečných, ale nechám ho ať to zkusí sám a jsem na dosah ruky - je šplhavec takže už cca v 7 měsících sám lezl nahoru po schodech, v 9m stál na parapetu a koukal z okna, v 10m poprvé jel sám ze skluzavky, vždy samozřejmě s dohledem ale z jeho pohledu SÁM.
Někdy ale nedokážu couvnout od léta zažité role vychovavatele a napomínatele. Například u jídla a pití - samozřejmě, když jsme začínali s příkrmy, prskalo se, patlalo se, házelo se jídlem - dávala jsem hodně jídla do tlapky, takže logicky se muselo prozkoumat. Pak jsme se zase kolem 13m začali učit trefovat do pusy lžičkou, pít z kelímku... ALE nyní v 18m už prcek umí sám jíst lžičkou i vidličkou, napít se ze sklenice, hrníčku i jakékoliv lahvičky a musí se učit kulturu stolování - už netoleruji prskání jídla, házení, sahání rukama do talíře. To samé platí pro pití - když máme nalitou vodu ve sklenici na pití nebo v hrníčku, netoleruji a napomínám za to, když náschvál rozlije - něco jiného je když si s vodou vyloženě hrajeme a přeléváme, topíme hračky atd, to samozřejmě cákance a lití nevadí.
Samostatná kapitola jsou pochvaly, které se v monte pedagogice uplatňují trochu jiným způsobem než jsme zvyklí (to je ale šikovný chlapeček) - spíše se soustředí na realistické zhodnocení toho co dítě udělalo - např. Monte pochvala - Zvládl jsi zasunout židličku ke stolu - k ocenění a uznání se použije spíš tón hlasu vs. NeMonte pochvala - Jsi šikovný žes zasunul tu židličku... Já když prcek něco zvládne, jsem prostě pyšná máma a pochválím ho, zatleskám, opusinkuju, podle situace :)
Takže tak, myslím že jsem shrnula to nejdůležitější a dostatečně vysvětlila proč nejsme a ani nemůžeme být 100% montessoriání, protože já sama nejsem o spoustě detailů plně přesvědčená a tímpádem je dělat nemůžu. Vím, že jsou odborníci, kteří tvrdí, že brát si z alternativních způsobů vzdělávání jenom něco není pro dítě prospěšné. Druzí zase říkají opak. Já to beru tak jak to cítím, hlavně s rozumem v hrsti, neříkám že všechno vždy dělám správně, zato to dělám s láskou ♥.
Žádné komentáře:
Okomentovat